Socha sv. Jana Nepomuckého na Piaristickém náměstí

Při procházce Strážnicí můžeme na Piaristickém náměstí spatřit plastiku svatého Jana Nepomuského z roku 1721. Jinými slovy, to znamená první polovinu osmnáctého století, a tudíž by mohl někdo namítnout, že je to doba temna. Ale je tomu tak skutečně? Lze přijmout takové černobílé vidění určitého období naší historie? Můžeme na tuto dobu opravdu uplatnit jednoduché floskule o násilné rekatolizaci spojené se silnou germanizací a opomenout tak české baroko, které se řadí svým kulturním rozsahem na vysokou evropskou úroveň? Někdy se uvádí, že násilná rekatolizace v pobělohorské době shora silně prosazovala kult svatého Jana Nepomuckého jako protiváhu Janu Husovi. Významný český historik Josef Pekař považuje tento názor za velmi nepravděpodobný, neboť podle něj povědomí o Husovi v době předbělohorské nebylo až tak velké, jak si myslíme. Doslova píše, že čeští evangelíci doby předbělohorské nevěděli o Husovi ani stý díl toho, co víme dnes, uctíván byl opravdu jako svatý mučedník jen od starokališníků. Svatojánská legenda (o Janu Nepomuckém) podle něj vznikala zezdola naprosto přirozeně a reagovala na tehdejší potřeby lidí a její zpochybňování a odvolávání se na exaktní vědu není správné. Ve stati Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého Pekař doslova píše: „Svět náboženství je jiný než svět rozumu., onen musí mít zázrak, tento ho neuzná. Dokud lidstvo nedospěje tak daleko, aby velký duch tvůrčí dal mu náboženství očištěné ode všech rozumem postižitelných legend a omylů, nezbývá než šetřiti náboženských citů a představ, žijících v duši lidu, třebas rozumový nález o nich zněl by často podobně jako výše o legendách. Ale ony jsou přece plodem staletého úsilí národů o nalezení cesty k Bohu a mají i v bizarnostech svých plný nárok na naši pietu. Jednati jinak znamená ochuzovati duši lidu, bráti mu kus cenného statku, kus víry, naděje a lásky a nedati mu nic náhradou. Poutnice z Moravy, klečící před sochou sv. Jana Nepomuckého na pražském mostě, má v mým očích více mravní ceny než táborový pokrokář posmívající se nemožnému zázraku.“ Co se týče silné germanizace v době pobělohorské a pozice katolické církve, tak je třeba dodat, že prostí lidé mluvili většinou česky a církev proto musela na tuto skutečnost reagovat. Stačí vzpomenout jezuitu Bohuslava Balbína. V Kapitolách z dějin města Strážnice od Jiřího Pajera je v souvislosti s tím zajímavá pasáž: „Z farářů v té době je třeba připomenout P. Tomáše Flora Nováka, který vystupoval rázně ve svém sporu s vrchností a žádal, aby tato splnila své povinnosti ke kostelu, k faře, ke kantorovi a špitálu. Byl horlivým obráncem českého jazyka a jeho stížnosti byly podávány česky i ke královskému tribunálu v Brně, a když byl odkázán na němčinu, neboť ani vrchnost ani úřady prý česky nerozumějí, nedal se odradit, další žádosti podával i nadále česky a odvolával se na přitom na Obnovené zřízení zemské pro Moravu.“ A když už jsem si dnes vybral citáty, tak jeden od profesora Víta Vlnase z knihy o Janu Nepomuckém si neodpustím: „Snažil jsem se o pohled oproštěný od velkých konfesijních předsudků, přičemž za konfesi považuji i zaslepené pokrokářství volnomyšlenkářského ražení. Nezastírám přitom, že mé sympatie jsou spíše na straně katolických historiků (nikoliv nenávistné klerikální publicistiky). Nejen proto, že katolíci byli v pozici slabšího a stála za nimi starší tradice, ale především pro jejich faktický odborný přínos.“ Tak a teď konečně něco k naší strážnické soše. Sochu nechal zbudovat městský radní Ondřej Weiner s manželkou. Plastika se nachází na dvou stupních podnoži a podstavci v dolní části konvexně vydutém, ukončeném římsou, na které se nachází socha světce v kanovnickém úboru v životní velikosti, kolem plastiky je kovaná mříž. Jako malý kluk si ještě pamatuji, že postava držela v pravé ruce ratolest palmy, která již dnes chybí.